Hosté festivalu Stranou – evropští básníci naživo 2021

 

Zofia Bałdyga (PL)

Zofia Bałdyga se narodila v roce 1987 ve Varšavě. Básnířka, bohemistka, překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky.

                                        Zofia Bałdyga. Foto: Jan M. Heller

 

Rodinná sešlost

Roztřepené konečky vlasů chytají oheň z domácího ohniště.

Prý se tam stále smí kouřit (a to nejen na chodbě).

 

Vyprávěj mi o pocitu bezpečí

o imunologických reakcích zdravého těla

o dokrvených periferiích a o šťastném dětství.

 

Definice už teď připravuje rodinná porada

složená z bytostí, které pravidelně krvácí.

Dnes se výjimečně sejdeme potmě.

        

 

Jitka Hanušová (CZ)

Jitka Hanušová, narozena 1982, je překladatelka, redaktorka, básnířka, fotografka. Vystudovala bohemistiku na FF UP v Olomouci a finštinu na FF UK v Praze.

Kromě prózy soustavně překládá finskou poezii. V roce 2017 publikovala na webu www.runoo1.com 100 překladů básní k oslavě 100. výročí samostatné Finské republiky a v roce 2020 na tento projekt navázala a po celý rok publikovala překlad jedné finské básně denně. Spolupracuje s řadou nakladatelství a periodik (Argo, Host, Fra, Paseka, Salon, Tvar) a v současnosti je interní redaktorkou Knihy Zlín.

Od roku 2016 vede spolu s Ondřejem Lipárem první veřejný čtenářský klub v anglosaském stylu v ČR – Fra Book Club. Je členkou profesního spolku Překladatelé Severu. Autorsky debutovala sbírkou Bez zbytečných formalit (2013).

                                                Jitka Hanušová. Foto: Richard Klíčník.

 

 

Markéta Hejná (CZ)

Básnířka, prozaička, esejistka, narozena 24. 3. 1951 v Moravské Třebové. Studovala FFUK (teorie kultury - kulturologie, 1987 - 1991). Pracovala v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, v zahradnictví, v letech Charty 77 jako uklízečka na AVU. Od roku 1983 tajemnice redakce časopisu Zlatý máj v nakladatelství Albatros, v letech 1989-1990 redaktorka Zlatého máje. Od 1991 do 1997 redaktorka v nakladatelství Zvon, od roku 1997 spolupracuje jako externí redaktorka s Nakladatelstvím Franze Kafky (Centrum F. K.), Karmelitánským nakladatelstvím a dalšími.
Koncem 60. let publikovala v Divokém vínu, Hostu do domu, Sešitech pro mladou literaturu, po r. 1989 např. v Literárních novinách, Salonu Práva, Souvislostech, v internetovém www.divokevino.cz. V samizdatu vyšla její sbírka básní Zmínky (druhá pol. 70. let).
Pro nakladatelství Vyšehrad napsala šest esejistických knížek. Vydala bibliofilii Tančící pomeranč (s grafickými listy Lenky Vilhelmové, lay-out a editor Vilém Stránský, Praha 1986, 60 výtisků), básnické sbírky Vážná radost. Verše z let 1969-1989 (ČS, Praha 1991), Fuga (Winston Smith, Praha 1991) a román Obejmout dub (Hynek, Praha 2000), který byl upraven pro 12 rozhlasových čtení na pokračování, a bibliofilii Slzy Ezau (vydal a ilustroval Luboš Drtina, Praha 2007, 30 číslovaných výtisků). V její tvorbě najdeme také drobné práce pro děti (leporelo Ztratila se princezna, troje omalovánky).
Zvlášť velký význam pro ni má spojení slova s hudbou, její básně zhudebnili Vladimír Sommer, Michael Lorenc, a především Václav Hálek. Kreslí a maluje. Žije v Praze.

 

                        Markéta Hejná. Foto: archiv autorky.

 

Slzy Ezau

 

Jistě je vlání na lukách...

Malinké temperované vesmíry drkotají kolem

i tady,

každý den trochu jinačí.

Bylo by vlání na lukách,

bude vlání na lukách,

tvrdím, že skutečnost je daleko zlatější...

jen kdyby Ezau nemusel už vzlykat

do ryšavého lokte.

                           

 

Marie Iljašenko (UA-CZ)

Marie Iljašenko, narozena 2. prosince 1983 v Kyjevě, je česká básnířka, spisovatelka a redaktorka ukrajinského původu.

Narodila se v Kyjevě ukrajinskému otci a matce s polskými a českými kořeny. V roce 1991 se její rodina přestěhovala do Police nad Metují.

Vystudovala literární komparatistiku a rusistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

V roce 2015 vydala knihu básní Osip míří na jih, která byla nominována na cenu Magnesia Litera 2016 v kategorii Objev roku za „Kulturní, historický a společenský vklad, jenž se prosévá celou knihou, vypovídá vedle uvedeného také o židovských, starozákonních, středo- či východoevropských podnětech“.

Byla též nominována na Drážďanskou cenu lyriky (2014) a Cenu Václava Buriana (2016). Její básně byly přeloženy do angličtiny, němčiny, polštiny, maďarštiny a ukrajinštiny. Píše také krátké prózy a pravidelnými sloupky přispívá na server iLiteratura.cz

Žije v Praze a pracuje jako nakladatelská redaktorka a překladatelka.

Vydala sbírky Osip míří na jih (Host, 2015) a Sv. Outdoor (Host, 2019).

                                                   Marie Iljašenko. Foto: Ondřej Lipár.

 

 

Jiří Macháček (CZ)

Básník, publicista, esejista a houslista, nakladatel a šéfredaktor českého literárního čtvrtletníku Protimluv a organizátor stejnojmenného literárního festivalu Protimluvfest v Ostravě. Hraje v několika hudebních uskupeních, mimo jiné vystupuje s Yvettou Ellerovou (Norská trojka), hrající na metalofon. Spolu s Jennifer de Felice a Beátou Spáčilovou vystupuje ve skupině KRRAAKKK - volném uskupení muzikantů a výtvarníků z Brna a Ostravy, pro jejichž tvorbu je důležitý vizuální aspekt hudby (např. grafická podoba díla aj.), netradiční způsob hry na akustické nástroje a experimentování se zvuky pouštěnými z počítače.

                                                          Jiří Macháček. Foto: Małgorzata Lebda

 

*

Ulehli jsme spolu do cizí manželské postele
a odehnali myšlenky na naše děti
drželi jsme se za ruce a nic víc

abychom za chvíli usnuli únavou

 

když jsem odcházel po ránu pryč

ještě jsi ležela ve vyhřátém lůžku

v tom osamělém vinohradském bytě

kde jsme zvažovali naši vinu

a trest jsme odsunuli stranou –

 

někdy máš rysy staré vesnické ženy

tehdy jsi ponejvíc krásná

vycházíš s dvěma syny z kostelních vrat

právě jsi přijala tělo páně

ruce máš prsty do sebe zaklesnuté

a v duchu se modlíš za spásu naší duše

s šátkem přehozeným přes hlavu                                                                                                                      

 

 

Mamalör (CZ)

Skupina Mamalör své skladby inspirované melodiemi potulných židovských hudebníků z východní Evropy – klezmerů – ozvláštňuje vlastními autorskými texty. Hraje i tradiční jidiš písně. Kapela vystoupila na festivalech v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Koncertovala taky na KlezFestu v Londýně (2009), několikrát se představila i v Polsku, v roce 2018 například na festivalech židovské hudby ve Wroclawi nebo v Sopotech. Do programu koncertů zařazuje i tradiční písně zpívané v hebrejštině jako Majko maš melom. Na CD Pumpernakle z roku 2017 nahrála i písně s texty českých básníků jako Antonín Sova nebo František Gellner. Kapela vystoupí v komorním obsazení zpěv (Tereza Cisovská), housle (Jiří Macháček) a kytara (Marek Cisovský).

                                                                       Mamalör. Foto: archiv kapely.

 

 

Nina Medved (SLO)

Básnířka a fotografka, která se spolupodílí na organizaci četných literárních aktivit v Mariboru, jinde ve Slovinsku, ale také ve Francii. Na lublaňské univerzitě vystudovala srovnávací literaturu a francouzštinu. V roce 2019 získala cenu v básnické soutěži festivalu mladé literatury Urška, její básnická prvotina Drseči svet (Klouzavý svět) vyšel na podzim roku 2020. Její básně byly dosud přeloženy do angličtiny, francouzštiny, němčiny, italštiny, chorvatštiny, řečtiny a nyní i do češtiny. Pěstuje také básnické performance; v roce 2016 se stala vítězkou v kategorii slam poezie.

Kromě psaní se zabývá uměleckou fotografií; svými fotografiemi doprovází literární publikace, portrétuje umělce, připravuje výstavy a podobné projekty.

Jako producentka spoluorganizuje různé knižní festivaly, jako Slovinské knižní dny v Mariboru, Festival Pranger, který se věnuje literární kritice, festival Prevodni Pranger, věnující se překladu, spolupracuje s francouzským veletrhem Marché de la poésie jeunesse, věnujícím se poezii pro děti a mládež.

Redakčně se podílela na přípravě několika zajímavých básnických sbírek, rediguje webové stránky MladE-objave, představující mladé autory.

Překládá většinou francouzské autory: Andreï Makine, Jean Teulé, Guy Goffette, Albane Gellé, Pierre Soletti, Étienne Lécroart, Vincent Tholomé, Thanos Gogos, Elena Prendjova. Působí jako mentorka skupiny středoškolských studentů, kteří zkoušejí uplatnit svůj spisovatelský talent. 

 

 

                                         Nina Medved. Foto: Gregor Salobir.

 

 

jak vytrhat všechny své výhonky

a přestěhovat je.

pár jich nechat odumřít.

tvrdošíjně vyhánět nové

i když se základ

bude vzpouzet.

rozrůst se

lehce

všemi směry

i k nakloněnému světlu

i když to nebude nastálo.

 

Přeložila Lenka Kuhar Daňhelová                                                        

        

 

Selma Skenderović (SLO)

Selma Skenderović se narodila v roce 2001 v Kosovu bosenským rodičům pocházejícím z Černé Hory. Studuje slovenistiku a srovnávací literaturu v Lublani. Píše už od svých devíti let, kdy se s rodinou přestěhovala do slovinského města Koper. Vážněji se začala psaním zabývat na střední škole – v prvním ročníku začala navštěvovat literární kroužek, své básně a prozaické texty pak po celé čtyři roky publikovala ve školním časopise Maestral. Ve spolupráci s koperským divadlem psala pro internetový časopis CMK komentáře divadelních představení. Její básně byly publikovány v časopese Poetikon a v literární příloze Latice, kterou vydává Bosenský kulturní svaz Slovinsko. V roce 2020 získala v rámci literární soutěže Šinkovčevi dnevi poezije cenu Blisk v prosinci téhož roku se stala vítězkou literárního festivalu Urška a získala titul Urška roku 2020.

 

Bezejmenná tvář

Není důležité, jaké jsi národnosti, dokud víš, že jsi Slovinec, Chorvat nebo Francouz. Případně Němec, Dán, Polák… Není důležité, v jakého věříš boha, dokud tě nevidí, že mu na veřejnosti prokazuješ úctu burkou nebo nošením křížku na krku. Ale co, když jsi ateista bez domova?

 Když jsem ji viděla poprvé, myslela jsem, že je bezdomovkyně. Spala na lavičce uprostřed Koperu. Na okamžik jsem si přála být jako ona. Nikdo. Lena, opilá, bezstarostná a celým světem zapomenutá. Svobodná. Sere mě každodenní život. Rutina, která začíná ráno a končí, když jdu spát. Žádné barvy. Všechno je šedivé a já jsem červená.

"Slečno, jsme na místě."

"Aha, děkuju."

To byl hlas řidiče autobusu, který mě upozornil, že už jsem doma. Pokud se dá místu bez vůní a rodinných fotografií, ve kterém přebývám, vůbec říkat domov. Mám za sebou prvních šestnáct schodů. Do prdele, už je srpen! Mám za sebou dalších šestnáct schodů. Jestli budu ještě dál takhle klít, napíšu příručku nadávek ve slovinštině. Mám za sebou 48 schodů. Snad jsem si nespletla vchod?  Mám za sebou posledních šestnáct schodů. Zase nebude nikdo doma. Vejdu jako rozzuřený býk, byt připomíná spíš saunu než byt. Nevím, co sama se sebou.  Nejspíš jste aspoň jednou zkoušeli složit nějakou věc do nějaké krabice nebo nádoby. Jenže ta byla moc malá, takže jste do ní nemohli dostat všechno. Přemýšleli jste, jestli ten zbytek hodit do koše, nebo ho přemístit někam jinam. Jelikož vaše rozhodnutí nebylo precizní, zůstal tenhle zbytek dlouho ve skříni nebo v lednici, aniž by kdokoli věděl, že tam ještě pořád je. Já jsem ten zbytek. Jmenuju se Hava. Jméno jsem dostala po matce všech živých bytostí, Ademově ženě. V Bibli se jmenují trochu jinak než v Koránu, a to Adam a Eva. Mám radši majonézu než kečup.

Nikdy se mi nepředstavila. Nechtěla znát moje jméno, věk, nic. Nejdřív jsme spolu jen mlčely. Její tmavé vlasy byly tak mastné, že se mi hnusily. Měla na sobě obnošené oblečení, staré nejméně deset, možná dvacet let. Boty, co měla na sobě, nosila nejspíš už od té doby, co ji noha přestala růst. Náušnice a řetízky prý nejsou její styl. Šminky pro ni byly jen zbytečný výdaj. Nepamatuji se, že bych kdy ucítila její parfém. Jedla, co našla. Občas nic. V rukou vždy pevně držela plátěnou tašku žluté barvy. Uvnitř byly schované roztrhané kousky fotografií, obličeje se na nich nedaly rozeznat. Možná to byly vzpomínky na jejího syna. Na očích jí bylo vidět, že ho zbožňuje, jenže její slovník byl strašně hrubý. Nechápu, jak mohl někomu, jako jsem já, přirůst k srdci někdo, jako je ona. Vždyť přece nesnáším lidi, kteří nedbají na vlastní hygienu, nepoužívají duál a se všemi si dobře rozumí. Co já vím, připadají mi nemožní, jako by si na něco hráli.  Ale přísahám na vašeho a svého boha, že ona si na nic nehrála. Během čtyř měsíců mě poznala lépe než lidi, kteří mě znají od narození. Věděla, že slovinsky nemluvím, jedině když nadávám; a to přesto, že to není můj mateřský jazyk. Rozuměla mému strachu z lidí a neustálému úprku před vším neznámým. Přestože to po mně nežádala, prozradila jsem jí své nejtemnější tajemství.  

Občas neskutečně dlouho zírám na svůj obraz v zrcadle. Pokouším se najít to, co mi chybí, a vy Slovinci máte. Oči mám, uši mám, nos mám, všechno mám. Proč se tedy potom ví, ještě než otevřu ústa a vyslovím slovo, které obsahuje písmeno l, že jsem cizinka? Možná za to může chůze. Ano, to bude ono. Ještě těžší je najít tu věc, podle které všichni poznáte, že jsem muslimka. Možná, že i za to mohou mé kroky.

 

Ukázku z povídky Bezejmenná tvář přeložila Alena Šamonilová.

 

                                            Selma Skenderović. Foto: archiv autorky.

 

 

Pavel Steidl (CZ)

Pavel Steidl se narodil v Rakovníku. Na kytaru začal hrát v osmi letech a jeho prvním učitelem byl jeho bratr. Vystudoval pražskou konzervatoř, kde ho učili mimo jiné Milan Zelenka a Arnošt Sádlík. Ve studiu pokračoval na pražské Akademii múzických umění, tam jej vedl uznávaný kytarový virtuos Štěpán Rak. Mimo klasického studia sbíral Pavel Steidl zkušenosti také návštěvami mistrovských tříd, které vedli David Russell a Abel Carlevaro. Další cenné zkušenosti získal účastí v mnoha soutěžích a na řadě hudebních festivalů. Roku 1982 se stal vítězem soutěže Radio France de Paris. Tento úspěch mu definitivně otevřel cestu k budování mezinárodní kariéry.

Koncertoval ve více než třiceti zemích světa (Kanada, Kuba, Španělsko, Polsko, Rakousko, Kostarika, Guatemala, Austrálie, Japonsko, Velká Británie, Mexiko a mnoho dalších). Nahrál mnoho skladeb světového repertoáru a českých skladatelů nejen minulosti, ale i 20. století. Pavel Steidl také komponuje a svými skladbami často obohacuje svůj koncertní repertoár. Italský časopis Guitart zařadil jeho jméno mezi 8 nejdůležitějších světových kytaristů roku 2003 a o dva roky později obdržel cenu Classical Guitar Award 2005.

                                                                    Pavel Steidl. Foto: archiv autora.

 

 

Alena Šamonilová (CZ) 

Alena Šamonilová se narodila v roce 1977 v Písku, je absolventkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, oboru slovenistika-makedonistika. Ze slovinštiny přeložila román Niny Kokelj Hedvábínka (Sviloprejka) a román Suzany Tratnik Jmenuju se Damián (Ime mi je Damjan). V rámci Česko-slovinské společnosti se věnuje organizaci kulturních projektů a akcí v ČR i ve Slovinsku. Je autorkou kapesního Slovinsko-českého a česko-slovinského slovníku.

 

                                                                 Alena Šamonilová. Foto Aleš Bajer.

 

 

Michal Švec (CZ) 

Překladatel, lektor finštiny a turistický průvodce. Odborně se věnuje především finské literatuře a filmu. Vystudoval finštinu a klasickou archeologii na Univerzitě Karlově. Od roku 2006 působí ve Skandinávském domě v Praze, v roce 2008 se stal jeho předsedou. Překládá knihy z finštiny, editorsky uspořádal antologii finské literatury Bílé přeludy na vlnách. Za propagaci Finska a jeho kultury získal v roce 2018 rytířský Řád finského lva.

                                                                Michal Švec. Foto Jitka Jindřišková.

 

Suzana Tratnik (SLO)

Suzana Tratnik se narodila roku 1963 ve slovinském městě Murská Sobota. Je promovanou socioložkou; pracuje jako spisovatelka, překladatelka z angloamerické literatury (překládá beletrii i odborné teoretické studie), publicistka, esejistka a dlouholetá aktivistka lesbického hnutí. V roce 1998 debutovala povídkovou antologií Pod ničlo (Pod nulou). O tři roky později vyšel román Ime mi je Damjan (2001, česky Jmenuju se Damián). Koncem roku 2003 vydala druhou sbírku povídek Na svojem dvorišču (Na svém dvorku). V letech 1995 a 1996 byla zařazena mezi třináct nejlepších slovinských autorek povídek a v roce 1997 získala třetí cenu v kategorii milostný dopis slovinské literární revue Primorska srečanja. Její povídky byly publikovány i v zahraničí, v německé antologii evropské lesbické prózy Sappho küsst Europa (1997) a v americké antologii The Vintage Book of International Lesbian Fiction (1999). Podílí se na organizaci filmového festivalu homosexuálů v Lublani a v roce 2000 byla také členkou poroty Teddy na filmovém festivalu Berlinale.

„Když jsme se vrátili z Londýna, bylo všechno zase při starým; vůbec nic jsme neudělali a vůbec nic se nezměnilo. Proto jsem se, jak je mým dobrým zvykem, uzavřel do sebe (ale tak skrytě, že si nikdo nevšimnul, že jsem se uzavřel do sebe) a čekal, až se věci stanou, nebo pominou nebo cokoli jinýho. S Nelou jsme se pořád ještě scházeli, s ostatníma ale taky. Táhlo mě to k ní a pryč od ní. Když jsem byl s jinejma, byl jsem nervózní a bez nálady a pořád jsem se hnal tam, kde jsem myslel, že je ona. Anebo jsem přiběhnul k jejímu bytu, stál před dveřma a třikrát zvednul ruku, abych zazvonil.Většinou jsem fakt zazvonil, ale častokrát jsem si to taky rozmyslel a utek pryč, ještě než by mě slyšela. A když jsem byl s ní, najednou jsem byl nemluvnej a zachmuřenej a pořád jsem někomu volal a doufal, že se kvůli něčemu naštve a vyhodí mě ven. Většinou jsem se u ní díval na telku, muzika už mě nezajímala, hlad jsem neměl, nechtělo se mi ani do kina, ani nikam jinam. A pak byla naštvaná. A když byla naštvaná, pohádali jsme se a moh jsem jít. Mezi náma se ještě udály děsně romantický chvilky, většinou po sexu a ještě víc před sexem, ale co, když jsme nikdy nevěděli, kdy přijdou. Občas jsem se neuvěřitelně snažil, šli jsme do kina a na pizzu a všechno jak podle předpisu, ale když jsme přišli k ní, najednou jsme oba zmlkli, anebo jsem usnul jak dřevo. Čím dál tím víc jsem poznával, že tady se nedá už nic dělat, věci se komplikujou samy a jdou svojí cestou, nehledě na to, co uděláš, nebo neuděláš. Čím dál tím víc jsem cejtil a rozpoznával ten divnej strach, o kterým Nela mluvila už na začátku. (Aspoň toho mě mohla ušetřit!) To jsem jí nikdy neřek – připadalo mi to fakt dost hrozný, abych otevřel pusu, fakt hrozný, že bych na tom byl stejně jako ona. Ani Rokymu jsem o tom nemoh říct, vůbec nikomu, stáhnul jsem se úplně do sebe a přikryl se deklem. Nele jsem toho pověděl tolik, ale nemohl jsem jí říct nic v souvislosti s náma. Jo, jednou jsem s ní dokonce šel na nějakej sraz leseb a teploušů, ona se totiž zabejvala i tím. Nevím, šel jsem s ní, protože jsem měl hodně špatnou náladu, chtěl jsem se někam vypařit a zdálo se mi, že to bude lehčí, když se budu moct vymluvit, že se na srazu nudím. Mě to totiž nikdy nezajímalo, já prostě nevěřím takovýmu skupinovýmu žvanění a nikdy se mi nechce nic říkat. Na dýzu jsem chodil s radostí, všechno ostatní ale pro mě bylo zbyteční a nebylo mi to k ničemu. Jsem alergickej na lidi, co vedou chytrý řeči a kritizujou svět a konec. No, tenkrát jsem ustoupil, chtěl jsem nějakou změnu. Ale rychle jsem toho litoval. Bylo mi dost nepříjemně mezi neznámejma lidma, se kterejma bych sám nepromluvil ani slovo. Měl jsem pocit, že s nima nemám nic společnýho. Bylo docela těžký v klidu a tiše sedět na srazu a poslouchat jejich moudrý řeči o tom, co všechno udělaj, komu všemu pošlou dopisy a protesty a co já vím co všechno ještě. Byli takoví, jako když přijdou na nevím co, jako ty politici s kravatama, který se tvářej, že měněj svět k lepšímu, a ve skutečnosti všechno zůstane stejný, jenom jim se daří líp a my dole jsme ve stejnejch starejch sračkách. Dokonce i mě se na něco ptali, co si myslím já a co navrhuju, už proto, že jsou tak kulturní a nikdy nikoho nepřehlídnou. Řek jsem, že se v tom vůbec nevyznám a všechno to mě vůbec nezajímá, a tak s nima ve všem souhlasím. Byl jsem z toho docela nervózní, proto jsem uprostřed srazu vstal a potajmu kejvnul na Nelu. Věděl jsem, že pak půjdeme k ní, proto jsem skočil do obchodu pro cigarety a kafe, věděl jsem, že zase nic nemá, ale sama mi to říct nechtěla. Strčil jsem deset deka kafe a cigára do papírový tašky a potají je dal do jejího batohu, aby to ostatní neviděli. Pak by totiž mleli hubou, že je se mnou jenom kvůli prachům a že mě využívá. A Roky, ten to vůbec nesměl vědět. Nedejbože, abych mu to řek. Hned by žárlil, protože poslední rok už jsem neměl tolik času na pařby, a ani se mi už od tý doby, co jsem byl s Nelou, nechtělo. Na chvíli jsem si dokonce myslel, že se snad přece jenom něco dá na tom světě udělat, možná vystoupím z toho kolotoče a budu chodit po měkkým a budu se vznášet ve vzduchu. Jako ty andílci na svatejch obrázkách v peněžence mojí babičky. Možná, že to všechno dobře dopadne, možná ještě není všechno ztracený. Už dlouho jsem mluvil o tom, že Damián najde lásku svýho života. Roky a kámoši se mi jenom smáli, že prej ty a láska, vždyť ty s ženskou nemůžeš bejt ani střízlivej.“

Ukázka z románu Jmenuju se Damián. Ze slovinského originálu Ime mi je Damjan přeložila Alena Šamonilová, vydala Marie Chřibková, nakladatelství a vydavatelství One Woman Press, 2005.

 

                                                                Suzana Tratnik. Foto archiv autorky.

 

István Vörös (HU)

István Vörös (1964, Budapešť) je básník, spisovatel, kritik a překladatel. V Maďarsku patří mezi uznávané autory, jejichž renomé již překročilo hranice státu. O jeho kvalitách vypovídá i řada zahraničních ocenění – Cena Milana Füsta, cena Jana Smreka, Premia Bohemica, Cena Huberta Burdy, či Cena Attily Józsefa a slovinská cena Vilenica Kristal.
První díla vyšla v roce 1988, sbírka básní Só, kenyér (Sůl, chléb), a povídková kniha Innenvilág (Ze světa), další povídky vyšly knižně v roce 2007 – Švejk gyóntatója (Švejkova zpověď). V roce 2008 vydalo nakladelství Jelenkor básnickou sbírku s názvem A Vörös István-gép rombolása (Zkáza stroje Istvána Vöröse), jejíž součástí je i báseň „Vlastní Tao”. V Maďarsku dale vyšly mj. Tőlem távoli cselekedeteim (Daleko ode mě, 2014) a román Gagarin (2013). Posledními díly je sbírka Százötven zsoltár (Sto padesát žalmů, 2015) a román Thomas Mann kabátja (Kabát Thomase Manna, 2017).
V češtině mu roku 2008 vyšla v překladu Tomáše Vašuta v nakladatelství Protimluv sbírka básní V okně spící. Jde o reprezentativní výbor básní, který věrně odráží pestrost básníkovy tvorby, jež sahá od existenciální mrazivé grotesky přes klasická haiku až po rýmovanou pohádku.

 

                                                                 István Vörös. Foto: Ondřej Němec.

                                                                          

Vlastní Tao

 

I. část: Úzká cesta

1

Necestuj nikam,

ať cesta přijde k tobě,

nenazývej nic jménem.

Bez jména všechno je: tam

dole v zemi. I ten kdo jméno

měl: tam dole v zemi je.

Nač není slovo: děje se

dole v zemi. Nač slovo je:

to nenastává.

A nikdy nenastává tajemství.

Otevírá se brána rozhledu,

zavírá se brána bytí.

Otevírá se brána hlubin,

zavírá se brána výšin.

Zvláštní,

že o světě

víme vždy právě tolik.

 

Překlad Tomáš Vašut                                                                                                   

 

 

 

 

 

Děkujeme:

Městu Beroun, pod jehož patronací je festival pořádán,

Velvyslanectví Republiky Slovinsko,

Slovinskému spolku Josipa Plečnika - Slovenskemu društvu Jožeta Plečnika,

 Úřadu Republiky Slovinsko pro Slovince v zahraničí,

Veřejnému fondu Republiky Slovinsko (Javni sklad RS) a časopisu Mentor,

Knihovně Václava Havla,

Muzeu Českého krasu Beroun,

Jiné kávě Beroun,

Městské knihovně Beroun,

Městskému kulturnímu centru Beroun 

a Muzeu berounské keramiky,

Střednímu odbornému učilišti v Hlinkách.

 

 

 

 

 

Kalendář akcí

31.10.2019 17:30
Srdečně zveme ve čtvrtek 31. 10. 17:30 na hudebně-literární večer s Mariíí Puttnerovou (Jablkoň) a Martinem Novákem (Druhá tráva, Jana Kirschner). Zpěvačka Marie Puttnerová (Jablkoň, Půljablkoň, I vši, Zvíře jménem Podzim), vystoupí společně s Martinem Novákem (bubeník uskupení Lanugo,...
30.05.2019 17:30
Stranou a MKC Beroun srdečně zvou na hudebně-literární večer s herečkou Natašou Burger a hudebníkem a básníkem Andražem Poličem ve čtvrtek 30. května od 17.30 v Klubové scéně KD Plzeňka. S oběma hosty si budeme povídat jejich slovinské i české umělecké cestě, především se ale můžete...
14.05.2019 18:00
Stranou a Jiná káva zvou v úterý 14. května v 18 hodin na vernisáž fotografií Marie Steinerové Motýli nocí olbramovských. „Někdy se zdá, že motýli vznikají z éteru, z myšlenky, z výdechu lásky k životu. Vydechují je květy a zrající ovoce, stará mouka, odložené, ale milované...
25.04.2019 17:30
Stranou, z.s. a MKC Beroun vás zvou na Literární večer s Michaelou Klevisovou S královnou české detektivky, novinářkou a překladatelkou, ale také autorkou pozoruhodných příběhů o kočkách a jejich lidech Michaelou Klevisovou, si budeme povídat ve čtvrtek 25. dubna od 17:30 v Klubové...
28.03.2019 17:30
S písničkářem, spisovatelem a hudebním skladatelem Janem Burianem si budeme povídat o psaní, zpívání, osamělosti písničkářů i islandských cestách. Ve čtvrtek 28. března 2019 v 17:30 ho na Kulturní scéně KD Plzeňka. Večer provázejí Lenka a Peter Kuharovi. Vstup je volný a vstupné dobrovolné. Těšíme...
1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Kontakt

Stranou Stranou, z.s.
Krameriova 5/674
266 01 Beroun

IČO: 27009629
Číslo účtu: 2700483364/2010
+420 775 069 422 festivalstranou@gmail.com