Hosté 9. ročníku festivalu Stranou – evropští básníci naživo

Esad Babačič  (SLO)

Esad Babačič (1965), básník a publicista. Studoval srbskou, chorvatskou a poté i slovinskou filologii na univerzitě v Lublani. V osmdesátých letech byl členem novovlnné popové skupiny Via ofenziva, pro kterou také psal kritické avantgardní texty. Vydal řadu básnických sbírek jako Kavala (1986), Malemu boksarju (Malému boxerovi, 1988), Angel s scufanimi krili (Anděl s potrhanými křídly, 1989), Veter v žilah (Vítr v žilách, 1994), Black Jack (1994), Kiti se ne napihujejo (Velryby se nenadýmají, 2000), Divan (2006), Sloni jočejo pošteno (Sloni pláčou poctivě, 2011), v německém překladu vyšla sbírka Gebet des Schmetterlings (Modlitba motýla, 2014). V češtině byly jeho básně publikovány v mezinárodním literárním časopisu Pobocza (2005, 2007) a v antologiích Krajiny za slovy (2008) a Padesáti hlasy hovořím / S petdesetimi glasovi govorim (2012).

Andrej Brvar (SLO)

Andrej Brvar (1945), básník, nakladatel, vystudoval srovnávací literaturu a italštinu. Poprvé se představil sbírkou Slikanica (Obrázková knížka, 1969), následovaly Kdo je ubil Holoferna (Kdo zabil Holoferna, 1973), básně v kritickém sborníku Skupaj (Spolu, spoluautor, 1973), Pesmi (Básně, 1975), Osemnajst pesmi plus dodatek (Osmnáct básní plus dodatek, 1979), Pesnitev o tem, kako je nastajala neka pesniška zbirka (Poema o tom, jak vznikala jedna básnická sbírka, 1981), Skrčka čez palico (Skrčka přes tyč, výbor, 1984), Pesnitve in pesmi (Poemy a básně, 1990, cena Prešerenova fondu), Popoldan (Odpoledne, 1996), Naplavine (Naplaveniny, 2004) a výbor poezie pod názvem Retrospektiva (2007). Dvakrát  získal cenu udělovanou za výjimečné umělecké výkony, Glazerjevu listinu (1991 a 2001), v roce 2015 získal nejvyšší státní cenu za kulturu, Cenu France Prešerena za životní dílo. V češtině vyšly jeho básně v antologiích Krajiny za slovy (2008) a Padesáti hlasy hovořím / S petdesetimi glasovi govorim (2012).

Jelena Ćirić (SRB/ČR)

Jelena M. Ćirić (*1973, Smederevo, Srbsko) vystudovala Právnickou fakultu v Bělehradě. Svou dosavadní literární tvorbu publikovala na internetových stránkách a literárních portálech, její tvorba byla publikována v různých časopisech, sbornících a antologiích. Její básně byly přeloženy do češtiny, angličtiny,  němčiny, slovinštiny, makedonštiny, chorvatštiny a arabštiny. Je zastoupena v Biografickém lexikonu srbských spisovatelů žijících v zahraničí od roku 1914 do 2014. Získala několik národních a mezinárodních ocenění. Je autorkou dvou sbírek básní Žár (2011) a Do poslední kapky (2013), spoluautorkou knihy poezie Já, ty, on a ona (2012). Je členkou umělecké skupiny ARTE z Bělehradu. Aktivně se podílí na organizování kulturních a humanitárních akcí a aktivit Srbů a národů bývalé Jugoslávie žijících v Praze. Od roku 2013 je členkou Svazu spisovatelů Srbska a nositelkou Zlatého odznaku Kulturního vzdělávacího společenství Srbska za rok 2014. S manželem a dvěma dcerami žije v Praze.

Irena Dousková (ČR)

Irena Dousková se narodila roku 1964 v Příbrami v herecké rodině. Od roku 1976 žije v Praze, kde absolvovala gymnaziální studia (gymnázium Nad štolou) a posléze Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Právnické profesi se ale nikdy nevěnovala. Vystřídala různá zaměstnání, většinou nějakým způsobem související s novinařinou. Posledních několik let je na volné noze a věnuje se psaní.

Bibliografie: Pražský zázrak (spoluautorka, 1992); Goldstein píše dceři (1997, 2006); Hrdý Budžes (1998, 2002); Někdo s nožem (2000); Doktor Kott přemítá (2002); Čím se liší tato noc (2004); Oněgin byl Rusák (2006); O bílých slonech (2008); Bez Karkulky (2009); Darda (2011); Medvědí tanec (2014). V roce 2016 vydala sbírku básní Napůl ve vzduchu.

Dramatizace: Hrdý Budžes (2003); Oněgin byl Rusák (2008).

Giovanni Fierro (IT)

Giovanni Fierro se narodil v Gorizii v roce 1968. Jeho texty byly publikovány ve sbírkách  Frantumi (2002) a Prepletanja – Intrecci (2003), obě vyšly v nakladatelství Sottomondo. V prosinci roku  2004 vyšla jeho první básnická sbírka Lasciami così (Nech mě být, Sottomondo, Gorizia, dotisk v roce 2005). V roce 2007 vyšla sbírka sedmi skladeb Acque di acqua (Vody vod), vztahujících se k DVD Jùdrio cormonského umělce Mauro Bona. V roce 2015 vydal sbírku Oleandro e garaža.

Jeho texty jsou překládány do portugalštiny, slovinštiny, němčiny, chorvatštiny, furlánštiny a češtiny. Vydává časopis Habel. Je redaktorem časopisu Isonzo / Soča s spolupracuje s týdeníkem Carta a deníkem Il Piccolo.

Několik let je členem poroty mezinárodní ceny  Vilegnovella dal Judri – Culturaglobale.

Irena a Vojtěch Havlovi (ČR)

Irena Havlová (narozena 26. 5. 1959, Rychnov nad Kněžnou) vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (1984) a již při škole se začala věnovat hudbě. Vojtěch Havel (narozen 19. 5. 1962, Praha) vystudoval Státní konzervatoř v Praze obory violoncello a klavír (1984). Hudbě se věnoval i nadále se svou manželkou Irenou Havlovou a forma jejich spolupráce byla natolik těsná a harmonická, že se nadále dá hovořit již pouze o manželech Havlových jako o jednolitém uměleckém subjektu. Počátek jejich vzájemné spolupráce se píše od pol. 80. let, kdy vznikla experimentální formace Capella Antiqua e Moderna. Sdružení velmi jistě provádělo díla evropské klasické hudby od renesance až po současnost a Havlovi zde s úspěchem rozvíjeli svoje nevšední pojetí tradičních i novodobých skladebných technik a interpretačních postupů. Svou originalitou formace zaujala široké publikum posluchačů a manželé Havlovi se také velmi dobře zapsali u kritiky. První období jejich tvorby ukončuje rok 1990, kdy intenzivně spolupracovali s písničkářem Oldřichem Janotou (nahrávka Chlumec Live) a započala nová etapa jejich samostatného uměleckého zrání.

Markéta Hejná (ČR)

Básnířka, prozaička, esejistka, narozena 24. 3. 1951 v Moravské Třebové. Vystudovala FFUK (teorie kultury - kulturologie, 1987 - 1991). Pracovala v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, v zahradnictví, v letech Charty 77 jako uklízečka na AVU. Od roku 1983 tajemnice redakce časopisu Zlatý máj v nakladatelství Albatros, v letech 1989-1990 redaktorka Zlatého máje. Od 1991 do 1997 redaktorka v nakladatelství Zvon, od roku 1997 spolupracuje jako externí redaktorka s Nakladatelstvím Franze Kafky (Centrum F. K.), Karmelitánským nakladatelstvím a dalšími.

Koncem 60. let publikovala v Divokém vínu, Hostu do domu, Sešitech pro mladou literaturu, po r. 1989 např. v Literárních novinách, Salonu Práva, Souvislostech, v internetovém www.divokevino.cz. V samizdatu vyšla její sbírka básní Zmínky (druhá pol. 70. let).

Pro nakladatelství Vyšehrad napsala šest esejistických knížek. Vydala bibliofilii Tančící pomeranč (s grafickými listy Lenky Vilhelmové, lay-out a editor Vilém Stránský, Praha 1986, 60 výtisků), básnické sbírky Vážná radost. Verše z let 1969-1989 (ČS, Praha 1991), Fuga (Winston Smith, Praha 1991) a román Obejmout dub (Hynek, Praha 2000), který byl upraven pro 12 rozhlasových čtení na pokračování, a bibliofilii Slzy Ezau (vydal a ilustroval Luboš Drtina, Praha 2007, 30 číslovaných výtisků). V její tvorbě najdeme také drobné práce pro děti (leporelo Ztratila se princezna, troje omalovánky).

Zvlášť velký význam pro ni má spojení slova s hudbou, její básně zhudebnili Vladimír Sommer, Michael Lorenc, a především Václav Hálek. Kreslí a maluje. Žije v Praze.

                        Markéta Hejná a Petr Hejný.  Foto: Małgorzata Lebda

Petr Hejný (ČR)

se narodil 27.3.1956 v Praze v sochařské rodině. Hrát začal v sedmi letech na housle a od devíti se učil na violoncello u Karla Pravoslava Sádla. Poté studoval na pražské konzervatoři u Viktora Moučky a Josefa Chuchra a na AMU ve třídě prof. Miloše Sádla.

Hrál jako sólista s mnoha českými orchestry a klavíristou Alfrédem Holečkem. V roce 1977 se stal členem Pražských madrigalistů – komorního souboru České filharmonie – a začal se intenzivně zabývat studiem staré hudby a hrou na violu da gamba a barokní violoncello. Od roku 1987 byl členem Doležalova kvarteta. Dva roky působil v České filharmonii. Spolupracuje s několika komorními soubory – Antiquarius Consort, České violoncellové duo aj. V roce 2004 založil komorní soubor Zanetto Consort. Hrál též s mnoha předními interprety. Kromě komorní hry vystupuje Hejný na sólových recitálech a jako sólista s komorními orchestry, jak na violu da gambu a barokní cello, tak na moderní violoncello. Nahrál řadu skladeb pro Český rozhlas a několik desítek sólových i komorních CD.

Od roku 2007 je členem Stamicova kvarteta. Spolupracuje též se soubory zaměřenými na interpretaci staré hudby jako hráč na violu da gamba a barokní violoncello.

Vlastní hudební tvorba: Kovová sonáta, Malířská sonáta a další.

Krom toho  se od dětství věnoval kresbě, plastice i malbě. Vystavoval na mnoha samostatných i společných výstavách a jeho výtvarné práce jsou zastoupeny v soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Podílel se šesti bronzovými plastikami do Šahijádu v Teheránu. Žije a pracuje v Praze.

Hana Kniežová (SK/ČR)

Narodila se v Košicích, vystudovala gymnázium a historii na filozofické fakultě Universita di Bologna v Itálii. Překládá a tlumočí z italštiny, stará se o dvě děti, organizuje záchranu kostela v Bělči na Křivoklátsku.

Publikuje na literárních serverech pod pseudonymem Hana Konvesz.

Urška Kramberger (SLO)

Urška Kramberger pochází z Dobrny a studuje farmaceutickou fakultu lublaňské univerzity. V roce 2015 získala za svou poezii ocenění na Festivalu mladé literatury Urška. Své básně publikovala v časopise Mentor.

Jako vítězce festivalu během roku 2016 vyjde v nakladatelství JSKD pod vedením básnířky a překladatelky Barbary Pogačnik prvotina jejích básní.

Cvetka Lipuš (SLO / A)

Cvetka Lipuš (1966), básnířka a literární vědkyně, zástupkyně původní slovinské menšiny v Rakousku, po studiích srovnávací literatury a slavistiky na univerzitě v Celovci (Klagenfurt) pracovala v Pittsburghu (USA), kde vystudovala ještě knihovnictví a informační vědy. Publikuje v předních německých a slovinských literárních časopisech, pracovala jako redaktorka literárního časopisu Mladje (časopis založil její otec, spisovatel Florijan Lipuš, a vycházel v Rakousku v letech 1960–1991). Poezii píše ve slovinštině. Po básnické prvotině Pragovi dneva (Prahy dne, 1989) následovaly sbírky Doba temnjenja (Čas stmívání, 1993, přeloženo do němčiny a bulharštiny,1995), Geografija bližine (Zeměpis blízkosti, 2000, v témže roce přel. do němčiny), Spregatev milost / Beugung der Gnade (Časování milosti, dvojjazyčné vydání, 2003, německý překlad 2006), Obleganje sreče (Obléhání štěstí, 2008), Pojdimo vezat kosti (Pojďme vázat kosti, 2010). Její básně byly přeloženy do dalších cizích jazyků. V češtině vyšly v časopise Scriptum (1994, cyklus Sedm básníků ze Slovinska), v revue Souvislosti (1997) a v antologiích Krajiny za slovy (2008) a Padesáti hlasy hovořím / S petdesetimi glasovi govorim (2012).

V roce 2016 získala za svou sbírku Kaj smo, ko smo (Co jsme, když jsme) státní cenu Fondu France Prešerena.

                                                                                                                                Foto: Marko Lipuš

Michael Lorenc (ČR)

Michael Lorenc se narodil 29.8.1943 v Olomouci. Vystudoval Konzervatoř v Ostravě, obory housle, dirigování a skladba. Absolvoval též studium na AMU Praha v oboru dirigování orchestru. Pracoval jako violista v orchestru ostravské opery, dále jako sbormistr olomoucké opery a jako sbormistr a dirigent opery v Ústí nad Labem. Později působil jako symfonický dirigent v Praze. Založil Studio - Fórum při Moravském divadle v Olomouci, Olomoucký komorní orchestr, organizoval večery poezie v tamním Divadle hudby. V Praze se podílel na činnosti klubů a studiových divadel. V pražské Viole měl pořady ze své poezie. Skládal scénickou hudbu, spolupracoval s časopisem Divoké víno a organizoval pořady z poezie mladých autorů v Divadle v Nerudovce. Měl několik výstav ze své výtvarné tvorby.

Po roce 1989 dirigoval symfonické koncerty v Praze i v zahraničí. Jeho umělecká agentura organizovala hudební festivaly v Praze.

Publikoval v časopisech Host, Tvar, Protimluv, Texty, Dobrá adresa, Mladá fronta Dnes, Sluneční koróna, Literární fórum, v internetových periodikách a v mnoha almanaších.

Vydal sbírky poezie: Průvody k popravám (2001), Visuté zahrady deště (2005), Monogramy  (2005), Les citadel (2005), Bezdomovci duše (2006), Urousaný orel (2007), Srocení (2007), Jízlivosti (2009), Náhlý klid (2013), Nikam se k tobě nevejdu (2015).

Mikołaj Łoziński (PL)

Spisovatel a fotograf Mikołaj Łoziński se narodil roku 1980 ve Varšavě. Pochází ze židovské rodiny a společenské stigma, které jeho původ znamenalo, tvoří jednu z linek jeho tvorby. Otcem Mikołaje je jeden z nejvýraznějších a nejuznávanějších polských filmových dokumentaristů, Marcel Łoziński. Bratr Paweł Łoziński je scénárista a režisér dokumentárních a hraných filmů.

Po maturitě žil Mikołaj Łoziński několik let v Paříži a vystudoval na Sorbonně sociologii. Pracoval jako malíř pokojů, překladatel, fotograf, asistent nevidomé psychoterapeutky (žačky psychoanalytika Jacquese Lacana).

Za svůj románový debut Reisefieber (2006, česky vyšlo v roce 2008 v překladu Barbory Gregorové v nakladatelství Dybbuk) získal Mikołaj Łoziński jedno z nejrespektovanějších polských ocenění, Cenu Kościelských. V témže roce byl román nominován na cenu Nike. Porota Ceny Kościelských na Łozińského románu ocenila především "nezvyklou vyzrálost projevující se jak v kompoziční vrstvě díla, tak v jeho hluboce lidské problematice". Následovala knížka pohádek Bajki dla Idy (Pohádky pro Idu, 2008). Vydání románu Kniha (Książka, 2011; česky v roce 2015 v překladu Lenky Kuhar Daňhelové) vyvolalo podobnou pozornost jako jeho prvotina: v roce 2011 získal za román cenu Krakowska Książka Miesiąca a v roce 2012 cenu Paszport Polityki.

Marián Milčák (SK)

Marián Milčák (*4. september 1960, Revúca) je slovenský básnik, prekladateľ a literárny vedec.

Vyštudoval slovenčinu a nemčinu na FF UPJŠ v Prešove, pôsobil ako vysokoškolský pedagóg na FF UPJŠ v Košiciach a ako lektor na Sliezskej univerzite v Katoviciach. Vyučoval v Ljubljane na slavistike slovenský jazyk a literárne disciplíny, momentálne vyučuje na FF UPJŠ v Košiciach. V rokoch 1999 – 2003 pracoval ako lektor slovenského jazyka a literatúry na Varšavskej univerzite. Venuje sa pôvodnej tvorbe a teórii básnického textu. Etabloval sa predovšetkým na stránkach časopisu Romboid. Bol redaktorom literárnych zošitov Tichá voda (Košice). Ladením je jeho poézia blízka tvorbe Rudolfa Juroleka, Daniela Pastirčáka a Erika Grocha. Spolupracoval so skupinou tvorcov časopisu Pobocza (Poľsko) a s vydavateľstvom Modrý Peter v Levoči. V 90-tych rokoch 20. storočia pomáhal bratovi Petrovi Milčákovi iniciovať literárne podujatia a básnické festivaly. Profesionálne i ľudsky je v blízkom kontakte s mnohými významnými autormi (Miroslav Brück, Marián Andričík, Valerij Kupka). Jeho básne boli preložené do angličtiny, češtiny, poľštiny, nemčiny, francúzštiny, ruštiny, ukrajinčiny, maďarčiny, chorvátčiny, slovinčiny, litovčiny a iných jazykov. Výber z jeho poézie pod názvom Opus her(m)eticum vyšiel v Slovinsku (Ľubľana, 2003). Sám prekladá najmä z poľštiny (Kornhauser, Herbert). Z ruštiny preložil zbierku básní Valerija Kupku Nestálosť. Žije v Levoči.

Vydal osem básnických zbierok, posledná Hra s hadmi vyšla v roce 2014.

Josef Mlejnek (ČR)

Narozen 3. 12. 1946 v Žatci, básník, literární a divadelní kritik, překladatel polské a francouzské literatury. Maturoval v roce 1964 na SVVŠ v Karlových Varech, poté studoval na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (tehdy UJEP). Studium oboru filozofie–čeština ukončil státní zkouškou v roce 1970. V následujícím dvacetiletí pracoval jako kulturní referent, knihovník, ošetřovatel skotu, pomocný dělník v chladírnách, topič. Redigoval samizdatové časopisy Střední Evropa a Komunikace. V roce 1985 podepsal Chartu 77. Po listopadu 1989 pracoval jako redaktor v Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku, který vydával revue Střední Evropa. Významnou měrou se v letech 1990–1993 podílel na vydávání časopisu Souvislosti. V letech 1996–1998 byl redaktorem kulturní rubriky Lidových novin, v letech 1998–2003 pracoval v Mf Dnes. V letech 2004–2006 svobodné povolání, od roku 2006 v předčasném důchodu. V současnosti žije střídavě v Praze a v Lípě u Havlíčkova Brodu. Kritiky, překlady, poezii publikuje průběžně v Revue politika, Proglasu, Mf Dnes, v příloze Katolického týdeníku Perspektivy, Divadelních novinách, A2 a dalších.

Sbírky: Pastvina (1985, 2000), Naprosté motivy (1998), Závěsná lávka (výbor 2004), Zcestymluv (2007), Sklepní okénko (2013). Eseje: Blázen jsem ve své vsi (1980, 1985), Křesťanská univerzita Josefa Floriana (samizdat 1985, knižně 1999), eseje a studie o divadle v knize Cosi ve vzduchu (2000). V roce mu 2005 vyšla v nakladatelství Hejkal autobiografická próza Nelegendy o malých inkvizitorech.

Překládaní autoři: Czesław Miłosz, Zbygniew Herbert, Sławomir Mrozek, Leszek Kołakowski, Alain Besançon, Claude Tresmontant, Elie Wiesel a další.

Z díla Czesława Miłosze přeložil: To (Paseka 2003), Seligia a jiné eseje (Barrister & Principal 2005), Myslivcův rok (Host 2011), Poslední básně (Triáda 2011).

Emmanuel Moses (FR)

Francouzský básník, překladatel a prozaik Emmanuel  Moses se narodil roku 1959 v Maroku, v přístavním městě Casablanka.  Jeho otcem byl francouzsko-izraelský filozof Stéphane Mosès, jeho matka je malířka Liliane Klapischová. Mezi jeho předky patří německý spisovatel Heinrich Kurtzig (1865-1946).

Dětství prožil Emmanuel Moses v Paříži, když mu však bylo devět let, rodiče spolu s ním a jeho dvěma  sestrami odjeli do Izraele. Emmanuel se postupně naučil hebrejsky a vystudoval na jeruzalémské Hebrejské univerzitě historii.

V roce 1986 se ve svých sedmadvaceti  letech  rozhodl vrátit zpátky do Paříže, kde pracoval jako novinář, organizátor kulturních akcí a nakladatel. Přitom se věnoval psaní a překládal z hebrejštiny, němčiny a angličtiny své oblíbené autory, mezi jinými například Petera Huchela nebo Jaakova Šabtaje.  

V roce 1988 vyšla Mosesovi první básnická sbírka Večeře (Le Repas du soir). Následující rok vyšla druhá sbírka Práce (Métiers)  a ještě téhož roku vyšel v nakladatelství Gallimard výbor povídek Člověk odešel  (Un homme est parti). Toto dílo učinilo mladého autora známým širší veřejnosti. V roce 1993 získal Emmanuel Moses Cenu Maxe Jacoba za sbírku Budovy asijské společnosti  (Les bâtiments de la compagnie asiatique).  Za svou tvorbu získal později také Cenu Nelly Sachsové.

V roce 2001 vydal v nakladatelství Gallimard antologii moderní hebrejské poezie (zastoupeni v ní jsou mj.  Jehuda Amichai, Dan Pagis, T. Carmi, David Vogel, Dalia Ravikovičová, Israel Pincas).  Dosud vydal dvanáct básnických sbírek, jedenáct prozaických knih (romány a povídky), napsal několik rozhlasových her a přeložil víc než třicet knih z angličtiny a hebrejštiny.

Básně ze sbírek Pro co stojí žít (Ce qu´il y a à  vivre, 2012) a Temný jako čas  (Sombre come le temps, 2014) vyšly v češtině v překladu Lenky Kuhar Daňhelové v časopise Protimluv.

Tanja Petelinek Hohler (SLO)

Narodila se ve slovinském městě Celje roku 1967, žije ve Slovinských Konjicích. Vystudovala fakultu sociální péče a pracuje jako sociální pracovnice. Literární tvorbě se věnuje soustavněji posledních deset let, v roce 2005 získala za svou poezii ocenění na festivalu mladé literatury Urška. V roce 2006 vydala svou prvotinu V ostrém úhlu (V ostrem kotu), další dvě sbírky Variacije poslavljanja (Variace loučení) a Vitice (Úponky) jsou zatím v rukopisech.

Své básně publikuje v časopisech Vsesledje, Mentor, Apokalipsa, Poetikon, Lirikon, Pogledi. Česky, polsky a srbsky vyšly také v mezinárodním literárním čtvrtletníku Pobocza (Krajnice).

Simona Racková (ČR)

Simona Racková (nar. 1976) je básnířka, redaktorka, editorka a literární kritička. Recenze a kritiky publikuje pod svým celým jménem Simona Martínková Racková. Od prosince 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar.

Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě UK. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 (Host 2012) či dvoudílné Antologie české poezie (dybbuk 2007 a 2009). V roce 2007 debutovala sbírku Přítelkyně (Literární salon), roku 2009 jí vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách Město, které není, bibliofilie s linoryty Pavla Piekara. V říjnu 2015 jí vyšla sbírka Tance (Dauphin). Básně publikovala například v Hostu, Tvaru či Respektu; její poezie byla přeložena do angličtiny, portugalštiny, italštiny, rumunštiny a srbštiny.

Primož Repar (SLO)

slovinský básnik, esejista, překladatel, vydavatel, filozof a historik. Jeden ze zakladatelů sdružení KUD Apokalipsa, ředitel stejnojmenného vydavatelství a hlavní redaktor časopisu Apokalipsa. Spoluzakladatel a koordinátor mezinárodního projektu Časopis v časopise (Review within review) společně se Stanislavou Chrobákovou Repar. Autor básnických sbírek, např. Stavy štědrosti (Stanja darežljivosti, 2008) nominované na Cenu Simona Jenka, sbírek haiku (např. Gozdovi, ikone; 2004) a filozofických knih (Sören Kierkegaard; vprašanja izbire in eksistencialne komunikacije I, II; 2010). Překladatel děl Sörena Kierkegaarda z dánštiny do slovinštiny a ředitel Středoevropského výzkumného institutu Sörena Kierkegaarda. Jeho knihy vyšly v Srbsku, Makedonii, Černé Hoře a také na Slovensku (Krehké pavučiny, 2003). Žije v Lublani.

V roce 2016 vyšla v nakladatelství Protimluv v překladu Aleše Kozára jeho sbírka haiku Alchymie srdečního pulsu. Repar v 64 haiku zobrazuje rozličné podoby lásky, k níž nerozlučně patří také smrt. Svými čtyřmi oddíly kniha odkazuje zároveň ke čtyřem alchymistickým živlům země, voda, vzduch a oheň.

Vladimír Václavek (ČR)

Vladimír Václavek (* 16. prosince 1959, Rýmařov) je český hudebník, jehož tvorba je ovlivněna alternativním rockem a world music. V osmdesátých letech působil jako kytarista a baskytarista brněnských rockových skupin Dunaj a E, později se vydal na sólovou dráhu. Jako instrumentalista, zpěvák, skladatel a autor textů (zhudebnil také poezii Bohuslava Reynka, Antonína Přidala a dalších autorů) vydal alba meditativní hudby Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj (1994), Písně nepísně (2003) a Barvy Radugy (2015). Nahrál spolu s Ivou Bittovou dvojalbum Bílé inferno (1997) a s bubeníkem Milošem Dvořáčkem desku Život je pulsující píseň (2007). Byl spoluzakladatelem hudebních skupin Rale (s japonskou houslistkou Takumi Fukušima) a jazzové Čikori. Vydal básnické sbírky Stín stromu (1994) a Obrazy cesty (2000) a knihu Neviditelný svět (2013), inspirovanou jeho zkušenostmi s šamanismem. Žije v Habrovanech.

Magdalena Wagnerová (ČR)

Magdalena Wagnerová (1960, Praha) je česká spisovatelka a redaktorka. Mnoho let se věnuje také fotografování.

Vystudovala FAMU, katedru filmové a televizní scenáristiky a dramaturgie, ročník prof. Ivana Osvalda. Napsala několik scénářů (pohádka Hořké víno, seriál a celovečerní film Saturnin aj.), rozhlasových her a pohádkových seriálů. Od roku 1995 se věnuje převážně knižní tvorbě.

V roce 2000 spolu s Ivanem Beránkem, Františkem Drtikolem a Pavlem Štefanem založila nekomerční knižní nakladatelství Havran, kde působí jako redaktorka a vydává zejména moderní evropskou prózu v edici Kamikaze.

Je autorkou tří románů a mnoha pohádkových knih, za které byla nominována na cenu Magnesia Litera a Zlatá stuha. Její knihy vyšly také ve francouzštině, angličtině, němčině, španělštině a ruštině.

Děkujeme:

Městskému úřadu Beroun, pod jehož patronací je festival Stranou pořádán, starostovi Ivanu Kůsovi a Radě města.

Velvyslanectví Republiky Slovinsko a velvyslanci Leonu Marcovi,

Spolku Josipa Plečnika / Úřadu Republiky Slovinsko pro Slovince v zahraničí,

Veřejnému fondu Republiky Slovinsko (Javni sklad RS) a časopisu Mentor,

Knihovně Václava Havla a jejímu programovému řediteli Jáchymu Topolovi,

Muzeu Českého krasu a jeho ředitelce Karin Kriegerbeckové,

Berounské Jiné kávě, Městské knihovně, Gymnáziu Joachima Barranda, Střední pedagogické škole a Střednímu odbornému učilišti v Hlinkách,

Sdružení sv. Ludmily v Tetíně a Zdeňku Zvonkovi,

Státnímu památkovému ústavu – hradu Krakovec a jeho kastelánovi Jiřímu Sobkovi,

mediálním partnerům – časopisům Host, Protimluv a Tvar.